PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

Před válkou Češi ani Slováci nebyli – na rozdíl od Němců, Poláků, Rumunů, Italů – ovlivnováni sjednocujícími snahami národní většiny žijící mimo hranice Rakousko-Uherska. V případě rozpadu rakousko-uherské monarchie by pokus o obnovení českého státu narazil na odpor Německa a silné německé menšiny v českých zemích. Takový stát by mohl být snadnou kořistí německého imperialismu, kdyby se jeho existence neopírala o podporu některé jiné z evropských velmocí. Západoevropské mocnosti, Anglie a Francie, ale pokládaly každé „dělení“ Rakouska za nepřijatelné, protože mohlo posílit bud panství Německa, nebo pozice carského Ruska. Podobné i s národním sebeuvědoměním – na Slovensku šlo ještě na počátku 20. století o problém národního probuzení, pokročilý sociální a politický rozvoj českého národa se psychologicky odrážel v hlubokém vědomí národní svébytnosti a samostatnosti. Obrovský rozmach národní kultury v druhé polovině 19. století se na počátku nového století projevil i pronikáním do světa, hlavně v hudbě a ve výtvarném umění, i ve sportu. (Čeští fotbalisté, hokejisté a gymnasté vystupovali v mezinárodních soutěžích včetně olympijských her jako reprezentanti Čech, a nikoli Rakouska.

Co se týče českých zahraničních projevů, přední činitel mladočeské strany dr. K. Kramář uveřejnil v zahraničí dva články, jimiž se snažil přesvědčit evropské veřejné mínění o významu české otázky. První „Budoucnost Rakouska“ vyšel v Revue de Paris 1. února 1899, druhý „Evropa a česká otázka“ v anglické National Review r. 1902. Pro Kramáře byla jediná možná česká politika: ze všech sil působit, aby Rakousko se stalo vnitřně, a tím i zahraničně mocnější a silnější a emancipovalo se od jakéhokoliv německého vlivu Kramář byl r. 1906 přesvědčen, že po dorozumění s Ruskem se Rakousko stane mezinárodně silnější. Výrazem tohoto zahraničně politického kurzu se stalo „novoslovanské hnutí“ Jeho cílem bylo sjednotit slovanské národy v Rakousku-Uhersku. (Problém byl získat polské politiky z Haliče, změnit jejich protiruský postoj). Brzy se tedy ukázalo, že neoslavismus (konaly se dva slovanské sjezdy, r. 1908 v Praze a 1910 v Sofii) není schopen překonat polsko-ruské rozpory a že nedokáže sladit zájmy nejsilnějších činitelů hnutí – Čechů a Rusů.

Mladočeši nedokázali získat pro své řešení české otázky podporu v zahraničí a začali ztrácet své postavení i v české společnosti. Proti jejich pozitivní politice vůči Rakousku-Uhersku se v posledních letech před válkou začala vytvářet silná opozice tzv. radikálů. Nejpočetnější její složkou se stala národně sociální strana, jež vznikla na konci století jako nacionalistická skupina v českém dělnickém hnutí. Své postavení v české politice se pokoušela upevnit radikálními protirakouskými hesly. Její vůdčí představitel Václav Klofáč měl snahu prosadit se i v mezinárodní politice. Již od založení strany pěstoval slovanské styky. Národně sociální strana hlasovala v roce 1908 proti anexi Bosny a Hercegoviny a Klofáčova řeč z 27. října 1908 vyvolala pozornost i v zahraničí.

Zostření mezinárodně politické situace a růst nacionalismu se projevily i v malé skupině, která jako pozůstatek části tzv. pokrokového hnutí z 90. let nejdůsledněji lpěla na myšlence českého historického státního práva. V letech 1908 – 1909 vyslovil Lev Borský v sérii článků naději, že důsledkem anekční krize bude, že evropské mocnosti pochopí nutnost rozpadu habsburské monarchie a zřízení českého státu. (Anglická publicistika došla v této době k závěru, že západoevropské mocnosti by měli mít vážný zájem na zachování habsburské monarchie. Jejím rozpadem by získalo bud Německo, nebo daleko spíše carské Rusko, jež by mohlo pod heslem panslavismu využít osvobozeneckého hnutí slovanských národů v Rakousku-Uhersku.)

(V prosinci 1908 uveřejnil Lev Borský své kritické stanovisko k takovému pojetí v Pokrokové revue, v lednu 1909 poslal ještě otevřenější esej, formulovanou jako výzvu k Anglii siru Rowlandu Blennerhassetovi, redaktorovi listu National Review. „Evropa vedená Anglií rozšíří princip, který přijala vědomě a s úspěchem na Balkáně, totiž princip malých států bariérových, na teritorium nynější říše Rakouské…. Bude podporovati znovuzřízení těch dvou států, které vytvořily Rakousko, totiž království českého a království uherského, z nichž první bude mít úkol býti strážcem proti Německu, druhé pak proti Rusku. Toto je princip a účel tohoto plánu řešení otázky rakouské.“)

S mezinárodní krizí způsobenou anexí Bosny a Hercegoviny a s jejími důsledky také souviselo ostré vystoupení poslance České strany pokrokové (tzv. realistů), univerzitního profesora T. G. Masaryka proti rakousko-uherské zahraniční politice. Jeho vystoupení mělo značný mezinárodní ohlas. Profesor Masaryk si získal v české společnosti mimořádné postavení jako silná osobnost, nikoli jako představitel politické strany. Jeho boj proti konzervativnímu nacionalismu ve sporech o pravost tzv. Rukopisů, jeho vystoupení proti antisemitismu i jeho spory s klerikalismem mu vysloužily pověst důsledného demokrata. Postavil se i proti nacionálnímu radikalismu.

Jako politik na sebe Masaryk upozornil v letech 1909 – 1910 svým zápasem s rakousko-uherským ministrem zahraničí Aerenthalem. V době anekční krize obvinil Aerenthal politiky srbsko-chorvatské koalice v monarchii z velezrádných úmyslů ve prospěch Srbska. To mělo ovlivnit proces, který byl 8. března 1909 zahájen v Záhřebu proti 53 srbským a chorvatským občanům zatčeným na základě provokačního udání, a především připravit půdu pro eventuální válku se Srbskem. Masaryk v říšské radě přijal návrh na přezkoumání důkazů v záhřebském procesu. Historik Friedjung byl donucen svá obvinění odvolat, protože se ukázalo, že rakouské orgány sáhly v procesech k padělkům. Tyto skandální procesy oslabily rakousko-uherskou prestiž v Evropě. Masarykovy názory v podstatě korespondovaly s anglickým pohledem. Jeho víra v postupné reformování habsburské monarchie v demokratický stát, v němž by i český národ našel své plné uplatnění.

Vznik války Bezprostředním podnětem k válce byla hluboká krize v srbsko-rakouských vztazích po atentátu na následníka trůnu arcivévodu Ferdinanda d´Este v bosenském hlavním městě Sarajevu 28. června 1914. Rakousko-Uhersko podporované Německem hnalo spor k otevřené roztržce a přesto, že Srbsko se snažilo vyřešit konflikt jednáním, vyhlásilo mu 28. července 1914 válku. Německo varovalo Francii a Rusko před zasahováním do války na Balkáně a pokoušelo se zajistit si neutralitu Anglie. Ta navrhla, aby krize byla řešena jednáním čtyř velmocí, Rusko ale již 30. července mobilizovalo, německá vláda nato zaslala Rusku ultimátum. Na počátku srpna Německo vyhlásilo válku Francii a Rusku. Německá armáda obsadila hned 2. srpna Lucembursko a v noci z 3. na 4. srpna překročila belgické hranice. Anglie toho využila k vyhlášení války Německu. V evropské válce proti sobě stanuli dvě skupiny velmocí: centrální mocnosti (Německo a Rakousko-Uhersko) a Dohoda (Anglie, Francie a Rusko). Srbsko spolu s Černou Horou a napadená Belgie stály na straně Dohody, k níž se 23. srpna přidalo i Japonsko. Na straně centrálních mocností vstoupilo 12. listopadu do války Turecko. Evropská válka se stala světovou.

Příčiny války byly dva konflikty, skryté za vnější podobou not, ultimát a diplomatických varování. První mezi Německem a Anglií, nejbohatšími evropskými mocnostmi, jež si činily nárok na vedoucí místo v systému kapitalistických velmocí ovládajících svět. Druhý mezi Německem a Ruskem, dvěma největšími kontinentálními mocnostmi, dělícími a svářícími se o ovládání prostoru malých národů mezi Baltem, Černým mořem a Jadranem.

Německo vedlo válku na západní frontě, aby oslabilo vedoucí postavení Anglie ve světě a upevnilo své hranice dobyté proti Francii ve válce 1870–1871. Jeho konkrétním cílem ale bylo vytvoření Střední Evropy pod německým vedením, „střední“ Evropy zahrnující i část východní Evropy, dosud ovládané Ruskem, a Balkán, otevírající cestu na Přední východ a do Asie. Anglie bránila své vedoucí postavení ve světě spolu s Francií, jež si od války slibovala znovudobytí území, která ztratila v r. 1871 (Alsasko a Lotrinsko), se snažila porazit především Německo. Rusko a jeho válečné cíle byly Rakousku-Uhersku nejnebezpečnější – územní požadavky vůči habsburské monarchii. (Rusko chtělo anektovat východní Halič, připojit k ruskému Polsku západní Halič a na Balkáně žádalo Bosnu a Hercegovinu pro Srbsko.

Počáteční úspěchy německých armád, které pronikly Belgií, obsadily značnou část francouzského území a bezprostředně ohrožovaly Paříž, skončily v zářijové bitvě na Marně. Od počátku listopadu přešel boj na západní frontě k tzv. poziční válce. Oba rakousko-uherské útoky na Srbsko byly odraženy a v prosinci 1914 se balkánská fronta ustálila zhruba na výchozích postaveních. Zkrachoval i nástup proti Rusku. Vpád ruských vojsk na severu do Východního Pruska a na jihu do Haliče a Bukoviny sehrál významnou úlohu v zastavení německého úderu na západní frontě. Nápor Rusů byl na severním úseku východní fronty zadržen, ale na jejím jižním úseku ruské armády pronikaly na rakousko-uherské území ke Krakovu a přes karpatské průsmyky na Slovensko. Rakousko-uherská vojska jen s vypětím všech sil bránila vpád ruských vojsk do nitra monarchie. V tomto prvním období světové války vznikla jednotlivá ohniska československého zahraničního odboje a zrodily se první pokusy o jejich sjednocení. Poznání, že vítězství Německa ve válce by znemožnilo svobodný rozvoj českého národa, a naděje ve vítězství Ruska hluboce ovlivnily náladu širokých vrstev i myšlení a činy části českých politiků. Důležitým projevem odporu byl přechod do zajetí „nepřítele“. Ale i nedobrovolně se již na počátku války octly za hranicemi monarchie desetitisíce zajatců.

Počáteční boje na různých frontách rozhodnutí nepřinesly, válka se měnila v zákopovou, dlouhodobou a nesmírně těžkou. Rakousko-Uherské armádě se nepodařilo hned zdolat ani Srbsko, porazila ho až za pomoci spojenců v listopadu 1915. Také jen s přispěním Německa odrazila ruskou armádu, která koncem roku 1914 pronikla až k českým zemím.

Vnitropoliticky bylo Rakousko podrobeno válce. Problém se základními občanskými právy a zasedání říšské rady. Válečný vládní absolutismus doprovázela militarizace hospodářství. Do politického popředí se prosazovalo armádní velení, které od podzimu 1915 dokonce usilovalo o svou diktaturu. Válka po boku Německa posilovala v Rakousku německý nacionalismus, který ovlivňoval celý mocenský systém. Protičeské tendence a zásahy patřily k jeho příznačným rysům. Češi se s válkou říše zcela neztotožnili. Mnohé výsledky dosavadní české např. „drobečkovské politiky“ braly za své. Němčina získávala převahu ve státních úřadech. Rýsovala se ústavní přestavba říše. Rakousko se těsněji – politicky, hospodářsky a duchovně spojilo s Německem a střední Evropa by mohla nabýt podoby „německé Střední Evropy“. Její prosazení patřilo k hlavním válečným cílům Německa.

Politický odboj Češi a Slováci žijící před první světovou válkou za hranicemi Rakousko-Uherska nebyli politickými emigranty. Opouštěli monarchii především proto, že hledali v cizině lepší životní podmínky, a jen menšina z nich udržovala spojení se starou vlastí. Důležitým činitelem na počátku války byli krajané, kteří ještě zůstali státními příslušníky habsburské monarchie. Byli postaveni před problém, zda mají poslechnout výzvu mobilizačních vyhlášek a vrátit se do Rakouska-Uherska.

RUSKO. Počet Čechů žijících před válkou v Rusku bývá odhadován na 60 000 – 100 000. Důležitým střediskem českého živlu byl Kyjev, kde existovala jediná česká škola v Rusku, a kde od r. 1911 vycházel český týdenník Čechoslovan. (Zdejší Dobročinný a vzdělávací spolek J. A. Komenského soustřeďoval ve svých řadách jen asi ca 350 členů z téměř 20 000 Čechů žijících v Kyjevě a okolí). Vypuknutí války vyvolalo mezi Čechy silné proruské a protirakouské hnutí. Carský manifest z 2. srpna 1914 o válce s Německem prohlašoval, že Rusko, sjednocené se slovanskými národy vírou a krví, sledujíc své historické odkazy, nikdy nepohlíželo na jejich osud lhostejně. Bezprostředně po vypuknutí války došlo k manifestačním shromážděním Čechům v Petrohradě, Moskvě, Varšavě, Kyjevě atd. V Petrohradě vyšlo na 200 Čechů do ulic s transparentem „Bratři, osvoboďte Čechii!“ a strhlo mnohatisícový zástup. Podnětem ke konkrétním akcím krajanů se pak stalo carské nařízení z 2. srpna 1914, jímž se stanovila deportace příslušníků nepřátelských států a zabavení jejich majetku. To vyvolalo hromadné žádosti o ruské občanství a snahu dokázat svou oddanost Rusku především vstupem do carské armády. V Kyjevě se nejaktivnější funkcionáři Dobročinného a vzdělávacího spolu J. A. Komenského rozhodli vyslat k carovi deputace se žádostí o založení české jednotky v carské armádě, ustavil se kyjevský Český komitét pro pomoc obětem války. Český komitét pro pomoc obětem války podal na ministerstvo války konkrétní návrh na vytvoření české dobrovolnické jednotky. (Audience u cara Mikuláše II.) V Petrohradě se ustanovil Český výpomocný spolek. Vyslali deputaci k ministrovi vnitra. Delegace tlumočila carské vládě naprostou loajalitu Čechů a žádala pro ně právní ochranu. Poté navštívila i ministra zahraničí Sazonova, jemuž se snažila vylíčit postavení českého národa v rakousko-uherské monarchii a vyslovila žádost, aby podporoval myšlenku vytvoření československého státu. Bylo doporučeno aby byly tyto požadavky formulovány písemně. Jiří Klecanda pak napsal Pamětní spis o československé otázce, který byl podán carovi a ministerské radě. Představitelé carského Ruska přijímali česká memoranda, aniž se cítili nějak vázáni. Současně však neváhali české akce v Rusku využít. Již 12. srpna byl v ministerstvu války schválen návrh moskevských Čechů na vytvoření české dobrovolnické jednotky. Asi o týden později byl přijat projekt na zřízení České družiny. (Velitelé České družiny byli Rusové a také nejméně třetina nižších důstojníků a poddůstojníků museli být Rusové. Do Družiny mohl být přijat jen ten Čech, který prokázal, že podal žádost o ruské státní občanství.) Dne 11. října složil první prapor Družiny, v němž bylo přes 700 Čechů a 16 Slováků, přísahu. Čeští a Slovenští vojáci byli používání jako rozvědčíci, průzkumníci, díky znalostem rakousko-uherských vojenských předpisů a možnosti dorozumět se česky (nebo i německy) a přinášeli z týlu rakouské fronty cenné zprávy. (Takové použití ale bortilo představy o České družině jako jádru příští národní armády.) Organizovaly se vyslání poslů do Čech, rozhazování letáků s „Výzvou ke Slovanům“. Vysílali se i poslové do týla rakouské armády – vyzvídat zprávy a vrátit se zpět za 14 dní. Češi chtěli záruky, chtěli, aby se představitelé Ruska oficiálně vyjádřili a stanovili mezi válečný cíl i samostatnost ČS, program samostatného ČS. Konaly se sjezdy Svazu česko-slovenských spolků na Rusi.

AMERIKA. Nejvíce českých a slovenských vystěhovalců žilo v USA. V r. 1910 žilo v USA na 500 000 Čechů a asi 280 000 Slováků. Češi přicházeli do USA od poloviny 19. století. Již r. 1875 tu vznikl první český deník – chicagská Svornost. První reakcí amerických Čechů a Slováků na vypuknutí války byl protest proti přepadení bezbranného Srbska, odpor proti výzvě rakousko-uherského velvyslance, aby se záložníci mladší 42 let vrátili domů a vstoupili do armády. Konkrétním výsledkem protestních manifestací bylo založení Československého červeného kříže v Chickagu a vyslání lékařské expedice do Srbska za pomoci Američanů.

(Výzva k politické akci vyšla z Omahy. Redaktor tamější Osvěty americké Jan Janák, obdivovatel Masaryka, uveřejnil 12. srpna 1914 článek o českých nadějích v mírovou konferenci, jíž bude uzavřena válka a která by mohla dát „Čechům a Slovákům samosprávu“. „A tu jest na nás, kteří žijeme mimo hranice Rakouska, abychom učinili v tomto směru první krok, abychom byli připraveni poslati ruské, anglické a francouzské vládě petice nebo své zástupce.“ Janák vydal výzvu ke sbírkám na Český fond pod heslem „At žijí Spojené státy Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko“. Pod vlivem této výzvy a pod dojmem neuvěřitelné (nepravdivé) zprávy o revoluci v Praze, povstání Čechů a jeho krvavém potlačení, jemuž padli Masaryk, Kramář atd. se v NY sešla skupina členů Svazu svobodomyslných. Tento výbor se pak představil jako Českoamerický výbor pro osamostatnění a podporu národa. Na základě porady z 2 září 1914 byl Československý červený kříž (přejmenovaný na Českoslovanský pomocný výbor) pověřen sbírkami. Spojením Českoamerické národní rady, Českoamerické tiskové kanceláře a Československého pomocného výboru bylo vytvořeno České národní sdružení (ČNS). Kladlo si za cíl informovat americkou a evropskou veřejnost o spravedlivých požadavcích českého národa směřujících k jeho osamostatnění.)

Na rozdíl od krajanského hnutí v Rusku, které (s výjimkou petrohradské skupiny) chtělo své představy o národním osvobození vnést za podpory carské armády do českých zemí a na Slovensko, vidělo americké ČNS svůj úkol v podpoře politických akcí, které musí být vedeny českými domácími politiky. Představitelé žádali Masaryka o sdělení stanovisek. Hlavní směr této pomoci měl ráz finanční, kdy r. 1915 bylo rozhodnuto všechny sbírky mezi krajany soustředit na podporu české politické emigrace.

ZÁPADNÍ EVROPA. Na rozdíl od Ruska a USA nebyli naši krajané v západní Evropě soustředěni do početných kolonií. Nejvýznamnější úlohu na počátku války sehráli pařížští Češi. První jejich organizaci založil v době svého vyhnanství v roce 1862 J. V. Frič. (Česko-moravská beseda). Hlavním reprezentantem českého živlu se stal spolek Sokol. Na začátku století vznikl v Paříži i socialistický spolek – Volné sdružení pařížských Čechů, později přijal název Československý spolek Rovnost. V souvislosti s mobilizací 1. srpna francouzská vláda oznámila, že němečtí a rakouští občané, kteří se nerozhodnou pro návrat domů, budou internováni v koncentračních táborech. Několik Čechů z obavy opustilo Paříž a odjelo do neutrálního Švýcarska, Španělska. Bylo žádáno na policejní prefektuře, aby byl Čechům povolen svobodný pobyt v Paříži. Bylo vydáno výborem provolání k Čechům ve Francii a vyzval je ke vstupu do francouzské armády. Dne 22. srpna 1914 přišlo k odvodu několik set Čechů, z nichž asi 300 bylo odvedeno na „dobu trvání války“ a zařazeno do francouzské cizinecké legie. Z výcviku odjeli jako 1. setina (Compagnie Nazdar) na bojiště v Champagni. Úspěchem politického podvýboru (činnost výboru pařížské kolonie byla rozdělena mezi politický a podpůrný podvýbor) byla kladná odpověď ministerstva vnitra na telegram francouzskému prezidentovi a žádající, aby Češi byli podobně jako Poláci a Alsasané prohlášeni „za spřátelený národ, kterému se neodmítne povolení pobytu a který nebude ztotožňován s Rakušany“.

Podobně jako pařížští Češi se na počátku války zachovali i Češi v Londýně. Nebylo jich mnoho, před válkou žilo v Anglii 1000 Čechů. Dne 3. srpna 1914, v předvečer vstupu Anglie do války, se londýnští Češi shromáždili v Hyde Parku a na manifestaci přijali rezoluci odmítající dostavit se na základě povolávacích lístků rakousko-uherského vyslanectví. Den po vyhlášení války Německu se v Londýně ustavil Český výbor (London Czech Committee), který se rozhodl nabídnout anglické vládě, aby uskutečnila nábor dobrovolníků do armády, ministerstvu války byl předán seznam 105 Čechů hlásících se do armády, žádost ale byla zamítnuta. Nařízení v Anglii vedla podobně jako v jiných válčících zemích k tomu, že mnohým Čechům, rakousko-uherským občanům, hrozilo soustředění do sběrných táborů. Postupným diplomatickým jednáním (i Masaryka ještě z Čech) bylo dosaženo, že 50 anglických Čechů, kteří byli internováni, byli propuštěni, ale dobrovolníci do britské armády přijati nebyli.

Český postoj k válce Na rozdíl od spontánních vystoupení krajanů v zahraničí rozvíjel se protirakouský odpor n domácí půdě daleko pomaleji. Válečná cenzura a perzekuce dolehly i na český kulturní a duchovní život, zákaz knih, kulturních akcí, zmražen byl politický život, byla zrušena demokratická práva občanů. 18. září byla zrušena i imunita poslanců. Byla zavedena censura tisku i soukromé korespondence, odposlechy telefonických hovorů. Veškerá opoziční činnost se stala činností protistátní, ilegální. Pro své politické smýšlení byli souzení Kramář (4.srpna se pokusil v Národních listech naznačit, že na tom, kdo ve válce zvítězí, bude záležet příští osud národa) a Rašín a vojenský tribunál jim v r. 1916 vyměřil trest smrti – zachránila je změna na trůnu v listopadu 1916 a amnestie udělená novým císařem Karlem. Ve vězení se ocitli další politikové, spisovatelé, novináři… České rozpaky z války způsobil útok říše na slovanské Srbsko a boj s Ruskem. Čeští vojáci rukovali bez odporu, věřili, že válka nebude dlouhá. Česká mobilizace proběhla spořádaně (generace mládeže byla před válkou ovlivněna nacionálním radikalismem antimilitaris­tického hnutí a Sokola), jako v jiných zemích, přestože postoj Čechů byl takový, že nevěděli, proč mají s Rusy bojovat, nechtěli, neměli nic proti nim. Čeští vojáci se od počátku pokoušeli odlišit se od ostatních a dávat najevo svou národní příslušnost. Nesouhlas s válkou byl zatím vnitřním pocitem lidí odchovaných českou opoziční politikou v Rakousku, českým nacionalismem a antimilitarismem. Postup ruské armády ke Karpatům na podzim 1914 oživil rusofilské nálady, které vojenská justice hned tvrdě stíhala. Objevovali se protirakouské demonstrace, největší zažila Praha, v čele manifestace byl nesen prapor s nápisem parafrázujícím národní písen: „Červený šátečku kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč.“ Parlament byl uzavřen, byla omezena demokratická vláda, na řízení státu získávalo vliv vedení armády. Česká politika se odmlčela, omezila se jen na poradní schůzky svých představitelů – v Plzni byl před 1. sv. v. purkmistrem JUDr. Peták. Proto měla větší význam kultura. Úřady nedokázaly formulovat přitažlivý kulturní program a tím, že zatajovaly zprávy z bojiště si podryly důvěru v jakékoli zpravodajství. Jediným nástrojem kulturní politiky byla cenzura (zaměřená především na denní tisk). Čím větší zásahy musely české noviny strpět, tím větší byla jejich popularita. V takovém ovzduší a pod těmito vlivy se u jednotlivců i v malých skupinách rodila myšlenka na organizování politického odporu proti monarchii, jehož součástí se stal i ilegální styk s dohodovými zeměmi a odchod do emigrace.

Emigrace Masaryk (stejně jako např. Kramář) považoval za důležité, aby byl informován o politickém vývoji v Evropě a o plánech Dohody. Na rozdíl od skupiny ve vedení mladočeské strany, která své informace a záměry před ostatními českými politiky přísně tajila, snažil se Masaryk od počátku navazovat kontakty s činiteli jiných stran. Podle svědectví Masaryk prý prohlašoval: „Později asi odjedu také, ale nevím ještě kdy. Politicky zde činným být nemohu a zůstat nečinným také nemohu. Situace je zlá. Není možno jít s Vídní, a zde nelze jíti proti ní.“ Masaryk se lišil od ostatních českých politiků v tom, proč a jak jít „proti Vídni“. Jak vyplývá z jeho osobních zápisků ze září 1914, neviděl smysl války v boji „Germánstva a Slovanstva“ a domníval se, že válka jsou nikoli „jednotlivé bitvy, nýbrž hospodářská a sociální a mravní změna“. Ideu války spatřoval negativní, znamená vydávání peněz na válčení, ale i využívání vědy k zabíjení. Pozitivní ideu války spatřoval v obraně malých národů. „Demokracie válkou musí získat a militarismus musí být zeslaben, ne-li zničen.“ Perspektiva příchodu ruských vojsk a rusofilská nálada v Čechách stavěli i před Masaryka problém vztahu k Rusku. Uvědomoval si, jak obtížné bude sladit požadavky svobody malých národů a politické demokracie s carismem. Masarykovi šlo o to, aby v případě ruské okupace českých zemí nepřerostla rusofilská nálada v politické projevy ve prospěch carismu a aby česká otázka nebyla řešena jen spoléháním na ruskou okupaci. Masaryk dvakrát odjel z Čech do Rotterdamu, do Holandska, odkud psal dopisy do Anglie, Francie, získával nové informace a zajišťoval si finance. 5. prosince se sešel Masaryk v Brně s představiteli moravské lidové strany pokrokové a moravským sociálně demokratickým poslancem Vlastimilem Tusarem. Masaryk mluvil o odboji „proti rakouské monarchii a habsburské dynastii“, o tom, že místo českého národa v této válce jest na straně Dohody a cílem české politiky je pouze obnovení samostatného českého státu. Nelze se spoléhat pouze na Rusko, bude zapotřebí zasáhnout i na Západě a vzbuditi tam politický zájem o naši samostatnost.

Někteří čeští politikové (bylo jich zatím málo), uviděli ve světové válce, která nutně musela proměnit svět, dějinnou příležitost k zásadní změně státoprávního postavení českých zemí. Ty nemohly takové proměně uniknout v žádném případě. Z tohoto uvažování se zrodila myšlenka a koncepce československého státu. Hlavního tvůrce a pak i uskutečňovatele našla v T. G. Masarykovi. Znamenala Masarykův konečný rozchod s Rakousko-Uherskem. Světovou válku si Masaryk vyložil jako souboj teokracie (Rakousko-Uhersko) a demokracie (Francie a Anglie). Vítězství demokracie mělo nejen zabránit vzniku „německé Střední Evropy“, ale dát ve střední Evropě i jinde ve světě prostor pro vznik demokratických národních států. Nové uspořádání střední Evropy počítalo s její demokratickou sounáležitostí se Západem. Koncepce Československa byla novou i v české politice. Předpokládala válečnou porážku Rakousko-Uherska a pád Německého císařství. Nový stát měl spojit historické české země se slovenskými kraji uherskými, tedy se Slovenskem. Na východě měla rozhodovat etnická hranice mezi Ukrajinci, Slováky a Maďary. Hlavním byla teorie společného československého národa – společného kmene o dvou větvích. I Masaryk, pocházející z jižní Moravy se sám cítil napůl Slovák. Včlenění Slovenska do československého státního programu mělo tedy z české strany i subjektivní motivaci „záchrany“ Slováků před úplnou Maďarizací. Českou společnost pokládal program československého státu za vnitřně dozrálou k samostatnému životu. Vnější – mezinárodní podmínky pro něj měl vytvořit výsledek světové války. Nebylo ale možné na něj čekat pasivně. Protirakouský odboj měl upozornit Dohodu na Čechy a Slováky a prosadit zřízení československého státu mezi její válečné cíle. V Evropě byli Češi, o to méně Slováci málo známí (Své úvahy vtělil Masaryk do svých vzkazů Benešovi do Prahy. „Český národ, nejen jednotlivci musí před Evropou vystoupit, ovšem veřejně! .. Čechové neznámi! Jako Slovinci! I Chorvaté známější. Vystoupit – nebát se a oběti. Zadarmo, bez přičinění našeho samostatnost nám nedá nikdo…“). Západní velmoci považovali za hlavního nepřítele Německo, Rakousko-Uhersko chtěly vytrhnout ze svazku s Německem, ale o jeho rozbití neuvažovaly. (Carské rusko přálo osvobozovacím náladám Slovanů v habsburské monarchii, ale hlavně pro své imperiální cíle).

Politický odboj

Vypuknutí světové války v létě 1914 a postoj, který k této válce zaujal český národ a jeho politikové, byly rozhodujícím momentem pro vznik československého zahraničního odboje.

Politický odboj proti Rakousku bylo možné zahájit jen v zahraničí. Z Čech postupně emigrovalo na Západ několik politiků, hl. Masaryk. 12/1914 odešel do emigrace T. G. Masaryk, který tam „osobně vypověděl válku centrálním mocnostem“. Na jaře 1915 seznámil Masaryk přes své anglické přátelé vlády Dohody s projektem československého státu a v červenci 1915 odboj proti Rakousku-Uhersku veřejně, ve dvou projevech ve Švýcarsku, ohlásil. Opřel ho nejprve o zahraniční krajanská hnutí Čechů a Slováků ve Francii a Rusku.

(V Anglii byl Masaryk požádán o sepsání memoranda. „Potřebují, aby něco měli o Čechách.“ Masaryk ho vypracoval pod názvem „Independent Bohemia“ a nechal natisknout v 100 výtiscích jako důvěrný materiál. Memorandum podávalo program znovuzřízení Čech jakožto samostatného státu, který je programem všech českých politických stran kromě katolických klerikálů. Především ale zde Masaryk definoval své názory – předpoklad ruského postupu do Čech a názory mafie. Ve skutečnosti jsou v Evropě 3 velké státy: Rusko, Anglie a Německo. Anglie a Rusko, námoří a pozemní velmoci, mají životní zájmy v Asii – shoda politických zájmů s Německem, které obě mocnosti ohrožuje. Čeští politikové přikládají veliký význam dohodě Ruska a Anglie – to je hlavní myšlenka memoranda. Masaryk doufal, že se na základě anglo-ruského spojenectví dosáhne „obrozené Evropy“, v níž by bylo obnoveno Polsko (požadavek pro carské Rusko nepřijatelný), byl by vytvořen srbochorvatský stát a vznikl by stát český. Vytvořením českého a srbochorvatského státu, spojených navzájem koridorem, by vznikla „slovanská bariéra“ proti německému pochodu na Cařihrad a Bagdád, což by bylo ve shodě se zájmy spojenců.)

MAFIE. V době bojů o pravost tzv. Rukopisů označil Julius Grégr skupinu přátel a stoupenců T. G. Masaryka za „mafii“. Po první světové válce byla tak označována skupina politiků, která byla v tajném spojení s českou politickou emigrací a která se seskupila na začátku roku 1915.
Doma se mohl spolehnout na podporu skupiny kolem Eduarda Beneše, skupiny Mafie. Jejich úkolem bylo udržovat spojení, shromaždovat špionážní informace a působit na domácí politiky, aby nepodporovali Rakousko – Uhersko (tím by totiž zpochybnili věrohodnost zahraniční akce). TGM získával podporu v zahraničí, podporovali ho nejprve anglosasští publicisté a intelektuálové, dále organizace krajanů, především v USA a po pádu carismu i v Rusku. TGM usiloval o to, aby ho přišli podpořit i významní čeští politici, aby tím bylo patrno, že mluví za celý národ. Už na první schůzce Mafie (základní „pětka“ – Šámal, Beneš, Scheiner, Kramář a Rašín) a pak na řadě dalších se jednalo o tom, kdo z vedoucích českých politiků má odjet za hranice. K personálnímu posílení odboje došlo až koncem r. 1915, kdy do Paříže přijeli Beneš (jako schopný administrátor), a po něm i Štefánik (slovenský astrofyzik, žijící delší dobu ve Francii). Na počátku války vstoupil do francouzské armády a stal se letcem. Pro odboj byly užitečné jeho společenské styky ve Francii. Koncem října 1915 vznikl odbojový Český komitét zahraniční, který ohlásil za cíl odboje „samostatný československý stát“. Komitét se pak přetvořil v Československou národní radu – jako hlavní orgán protirakouského odboje. Byli v ní Masaryk, Beneš, Štefánik. Rada si vytvořila své odbočky v Rusku, Itálii a USA. Za hlavní úkol si tedy stanovila přesvědčit Dohodu o existenčním vyčerpání Rakouska-Uherska a o vytvoření česko-slovenského státu. Dohodě, především Francii, chtěla Rada nabídnout vlastní vojsko.
Pro svou akci získali pochopení u Dohody. Dříve Dohoda počítala s tím, že se Rakousko – Uhersko vytrhne z německého vlivu a bude jakousi protiváhou Berlína. Na vytvoření národních států, jak to chtěl Masaryk, pohlížely jen jako na jednu z možných, ale ne nejlepších variant. V průběhu války se ale ukázalo, že se Víden nedokáže zbavit své závislosti na Německu. Dalším důvodem pro rozbití R – U byl i vývoj v Rusku, který ukázal, jak nepevné mohou být staré mocnosti (Únorová revoluce). Jedinou účinnou hrází proti revoluční vlně mohla být jen národní myšlenka. Národní rada podporovala vytváření československého zahraničního vojska – legií, které se formovaly na italské, francouzské i ruské frontě z českých a slovenských předválečných emigrantů a z vojenských zajatců a přeběhlíků.

Situace na frontách se jevila úspěšnější pro Ústřední mocnosti, ekonomické a materiální zdroje vyznívali pro Dohodu. Na začátku května 1915 došlo k obratu ve vývoji války. Německo se rozhodlo přenést svůj hlavní strategický úder na východní frontu. Ústřední mocnosti nabídly v prosinci 1916 mírová jednání. Šlo však spíše o politickou taktiku a chtěly způsobit v Dohodě rozkol, nebo si zajistit výhodný mír. Po 68 letech své vlády zemřel František Josef. Nástupcem se stal jeho synovec Karel. Omezil politický vliv vojenského vedení a začal zčásti obnovovat politický život. V tomto ovzduší byly ustanoveny dva sjednocující české politické orgány: Český svaz sdružující většinu českých poslanců na říšské radě a Národní výbor mající svazu zajišťovat podporu na veřejnosti. Počítali s tím, že říše projde válkou úspěšně a že ji čekají vnitřní změny. Chtěli být slyšeny při jejich přípravě. Český svaz proto 31. ledna 1917 odmítl „osvobození Čechoslováků jako jeden z válečných cílů Dohody“ oznámený západními mocnostmi pro mírová jednání. Jeho vyhlášení bylo úspěchem protirakouského odboje. Další vývoj války politicky i vojensky ovlivnila ruská revoluce rozpoutaná v březnu 1917 útokem na carismus. Jeho pád oslabil ve světě zastaralou podobu monarchismu, posílila se demokracie. Ta politicky získala také vstupem USA do války (7. prosince 1917)

Také v českém prostředí se i navenek ohlašovaly nacionální názory. Formulovali a prosazovali je členové odbojové Mafie a osobnosti jim blízké. R. 1917 vznikl Manifest spisovatelů, kulturních a vědeckých pracovníků, který vyzval poslance, aby na říšské radě hájili „osvobozující hledisko“. Poslanecký Český svaz oživil ve svém prohlášení na říšské radě 30. května 1917 myšlenku federalizace říše, která by se proměnila ve spolkový stát. Slovenská politika zvolila po začátku války taktiku pasivity, která ji zbavovala povinnosti vyslovovat se k situaci.

Československé legie Pád carismu usnadnil Československé národní radě postavit v Rusku své vojsko. Až dosud zde působila nevelká dobrovolnická skupina Česká družina. Vlastní ruská armáda byla v rozkladu a východní fronta se pro Dohodu stávala problematickou. Československé vojsko v Rusku naopak rostlo – vstupovali do něj dobrovolně dosavadní čeští a slovenští zajatci. Vojsko pomáhal politicky vytvářet sám Masaryk. Legionáři se stali vojskem neexistujícího státu, neměl ani zrod pevně zaručen, ale legionáři věřili v něj a spojili s ním svůj další osud. Do legií v Rusku vstoupilo na 61 tisíc mužů, z nichž 4500 padlo.

Po uchopení moci v Rusku Leninovými bolševiky v listopadu 1917 se východní fronta úplně zhroutila a bolševická vláda uzavřela v březnu 1918 s Ústředními mocnostmi mír. Československá národní rada už podepsala s Francií dohodu o přepravě ca 30 tisíc československých dobrovolníků do Francie, která pociťovala nedostatek vojska. Francie také povolila 19. prosince 1917 zřizovat na svém území československou armádu podléhající Československé národní radě. Masaryk prohlásil 7. února 1918 Československý sbor v Rusku za součást československého vojska ve Francii – přesun legií z Ruska na západní frontu narážel na problémy. Legie se dokonce dostaly do bojů se sovětskou vládou a ovládly celou železniční magistrálu od Volhy po Vladivostok, odkud se přepravili na západ.

Po rozpadu ruské armády a bolševickém převratu bylo ujednáno, že český sbor bude přepraven přes Vladivostok do Francie, s úmyslem poslat část českoruských dobrovolníků do Francie. O tomto jednal sám Masaryk. Bylo prohlášeno, že české vojsko v Rusku poč. 1918 za autonomní část armády francouzské. Dohoda si přála, aby českých vojsk bylo užito v obraně Rumunska. Za nejisté situace na Ukrajině, kde se nová ukrajinská vláda ocitla v boji proti ruským bolševikům a konečně byla země otevřena německé okupaci, nezbylo českému vojsku nic jiného, než rychle ustoupit přes Kyjev k východu. To byl počátek podivuhodného podniku českých vojsk, přepravit se kolem českého světa a přenést boj z nejvýchodnější fronty na slibnější frontu západní. Prof. Masaryk současně odjel z Moskvy přes Vladivostok do USA. Od počátku přepravy českého vojska se bolševická vláda chovala k tomuto podniku neloajálně. Žádali částečné, nebo úplné odzbrojení českého vojska a vzrůstala obava, že by armáda byla vydána na milost Sovětů. Srážek přibývalo – když konečně dostaly se do rukou vojska telegramy sovětských úřadů a Trockého, nařizující úplné odzbrojení Čechů, postřílení neochotných a zařazení do sovětských pracovních pluků, čeští velitelé se dorozuměli, že vypovědí poslušnost odbočce Národní rady, zvolí si vlastní výkonný výbor a že si dobudou cestu do Vladivostoku se zbraní v ruce. Za dva týdny se podařilo skupině kap. Gajdy, (ca 4000 mužů), ovládnout trat od Čeljabinsku do Marijinsku a zmocnili se měst na této trati ležících. Skupiny se postupně spojovaly. Ke konci června zahájila česká armáda akci zmocnění se Vladivostoku a ke konci srpna byla celá hlavní trat sibiřská, v délce přes 8 000 km, v české moci. Úmysl akcí se zaměřil především na obrácení fronty proti německo-bolševickému Rusku a pokusit se, aby Rusko bylo vráceno Rusům a alianci. Sibiř a část povolžské Rusi, jež vítala v Češích osvoboditele od potupného panství, počaly se organizovat samostatně politicky i vojensky s českou pomocí. Velitelem vojska byl jmenován pluk. Syrový. Tyto akce způsobily ve státech Dohody senzaci. Jméno našeho národa po tři měsíce zaplňovalo světový tisk. Vojenský význam spočíval v tom, že vládě Sovětů a tím i Německu byla uzavřena cesta k sibiřským zásobám potravin a surovin a byl zmařen plán užití německých zajatců, na Sibiři utábořených. (Anglický premiér Lloyd George telefonoval Masarykovi 11. září: „Váš národ prokázal neocenitelnou službu Rusku a spojencům v jejich boji za osvobození světa od despotizmu. My toho nikdy nezapomeneme.“) Francie se pak 29. června zavázala se podporovat snahy o zřízení československého státu, podobný význam měl i projev USA z 2. července. Národní rada česká v Paříži byla uznána za představitelku budoucí československé vlády.

Ve Francii se základem legií stala dobrovolnická Rota Nazdar, během války utrpěla značné ztráty. Legionářská divize v Itálie byla ustanovena v dubnu 1918. Celkem bylo v legiích za války 90 tisíc Čechů a Slováků. V rakouské uniformě dokončili ovšem válku statisíce Čechů. Francie své 4 české pluky zaměstnávala vojensky málo, v říjnu 1918 se část vojska vyznamenalo na úseku fronty v Champagni. R. 1918 se Štefánikovi podařilo získat pro plán i Itálii. Politické vedení vojska jako v Rusku náleželo Národní radě

Rozchod české společnosti s Rakousko-Uherskem Válku pociťovali české země během let 1917–1918 stále tíživěji. Svízelná sociální situace vedla i k bouřím a k dalším projevům zoufalství a odporu.Mafie se postarala o prohlášení českých poslanců říšských a zemských ze 6. ledna 1918 (tříkrálová deklarace). Deklarace se hlásila k národní samostatnosti. Dokument přečetl A. Jirásek. Válka na jaře a létě 1918 zesílila. Německo se pokusilo o několik ofenzív ve Francii, chtělo válku rozhodnout. Rakouské vedení na sebe nešikovně vyzradilo tajná separátní jednání s Francií – to znamenalo pevnější přimknutí k Německu. Tajné kontakty císaře Karla se západními mocnostmi hledaly možnosti míru. Dohodové mocnosti chtěli odtrhnout Rakousko-Uhersko od Německa a tak ho oslabit. Na Marně, kde před 4 lety Francie první útok zachytila, začalo se 18. července vítězství Dohody a ústup Němců. Ve stejné době byla prolomena i fronta německo-bulharská na Balkáně. Bulhaři pak po 14 denním útoku francouzských divizí a srbských kapitulovali úplně. Americký prezident Wilson ve 14 bodech mírového programu žádal pro národy rakousko-uherské monarchie autonomii. Československé národní radě se začalo dostávat diplomatického uznání jako základu pro příští vlády československé. Čechoslováci byli prohlašováni za národ spojenecký. Během června 1918 se zhroutil útok rakousko-uherských vojsk na italské frontě, v červenci skončili německé údery ve Francii. Německo a R-U zasáhly těžké vnitřní krize z materiálního vyčerpání, válečné únavy. Počátkem října 1918 požádaly Německo a R-U Wilsona o podmínky příměří – v průběhu jednání si Československá národní rada utvrdila svou mezinárodní pozici. Byla ustanovena prozatímní vláda: Masaryk jako prezident, předseda vlády a ministr financí, Beneš jako ministr zahraničních věcí a Štefánik jako ministr vojenství. Jejím základním programovým dokumentem se stalo Prohlášení nezávislosti československého národa, známé také jako Washingtonská deklarace. Formuloval je v polovině října Masaryk za pobytu ve Washingtonu. Mezitím došlo k definitivnímu přechodu domácí české politiky k programu samostatného československého státu. Ztotožnilo se s tím nové vedení sociální demokracie, přijala ho i agrární strana. Vzniká státoprávně demokratická strana z mladočechů, realistů a pokrokářů. Tyto hlavní české strany vytvořily v červenci 1918 nový Národní výbor – vedl ho Karel Kramář. Dvě socialistické strany si ustavily Socialistickou radu.

Vyhlášení Československého státu Dne 14. října oznámil Beneš v Paříži vládám Dohody, že Národní rada pařížská, uznaná již za prozatímní vládu českou, bere z vůle národa a vojska do svých rukou řízení politických osudů zemí československých. Sdělil zároveň jména členů nové vlády (Masaryk, Beneš, Štefánik). Dne 18. října pak Masaryk z Washingtonu uveřejnil slavnostní prohlášení české nezávislosti, obsahující také nárys ústavy příští československé demokratické republiky. Ani o prvním, ani o druhém z těchto státoprávních aktů nepronikla jasná zpráva včas do Čech. Téhož dne odpověděl i Wilson Rakousku na žádost o zprostředkování míru. Odpověd znamenala konec Rakouska. Tato odpověd k nám pronikla až 21. října. Dne 28 října byla v Praze oznámena a vyvěšena Andrássyho nota – souhlas k prohlášení české samostatnosti. Socialistická rada uskutečnila 14. října generální stávku proti vývozu potravin z Čech. Do stávkových proklamací bylo zařazeno i prohlášení o vzniku Československé republiky. Na několika místech došlo skutečně k jejímu vyhlášení, ale bez praktického účinku. Národní výbor považoval tuto akci za předčasnou a nepřipravenou. 28. října Národní výbor chytal Zákon o samostatném státu – Rašín ho v noci na 28 října po zprávách o politické panice ve Vídni dopracoval. Mohl být užit jako první zákon nového státu. Navečer 28. října jím Národní výbor vyhlásil Československý stát.